Pavel Šremer:Aby budoucí generace mohly zdravě žít

Pavel Šremer (* 24. února 1946, Benešov u Prahy) je český biolog a ochránce životního prostředí. Vystudoval obor biologie, specializace biofyzika na PřF UK v Praze. Za své aktivity proti okupaci Československa v Hnutí revoluční mládeže (HRM) byl od konce r. 1969 do r. 1971 vězněn. Podepsal Chartu 77. Dlouhodobě působil jako dobrovolník ve Slovenském zväzu ochráncov prírody a krajiny (např. návrhy chráněných území, ochrana lužních lesů proti vodním dílům na Dunaji, spoluautor Bratislavy-nahlas). V r. 1990 působil jako poslanec Federálního shromáždění za zelené, krátce i jako ekologický poradce prezidenta Havla. V r. 1991-1992 byl náměstkem federálního ministra životního prostředí Josefa Vavrouška. V letech 1992 až 1997 pracoval jako programový ředitel v Amerických mírových sborech v ČR pro program ŽP, v letech 1997-2005 působil v ČIŽP. Mezi lety 2006 a 2010 pracoval na MŽP jako ředitel odboru politiky životního prostředí. JIž dvacet let dobrovolničí v předsednictvu Společnosti pro trvale udržitelný život.

Existuje nějaké téma v ochraně životního prostředí, které vás dlouhodobě rozčiluje?
Těch věcí, co mě rozčilují, je bohužel více. Poslední dobou se hodně věnuji problematice půdy. Je neskutečné, že nám v důsledku špatného hospodaření mizí 11 hektarů zemědělské půdy denně, a to jsou opravdu pouze konzervativní odhady. Druhá věc, která mi nedělá radost, je téma udržitelnosti. To, kam v současnosti směřuje naše vláda, je něco tak zastaralého a jdoucího přesně proti obsahu termínu „udržitelnost“, že je to až neuvěřitelné. Také mne trápí stav ochrany ovzduší, kde stále neexistují pořádné analýzy, kým a čím byl takový stav způsoben. Nemluvě už o skutečných snahách o nápravu stavu právě na základě takových analýz. Nic se dlouhodobě nemění. Takhle bych mohl pokračovat.
Jste mimo jiné členem Společnosti pro trvale udržitelný život. Plánujete nějaké kroky, které zviditelní či pomůžou řešit témata, které jste nastínil?
STUŽ kampaně nedělá, jelikož většina našich členů už je vyššího věku, a tak už k tomu tolik netíhneme. (smutný úsměv) K důležitým tématům však zaujímáme stanoviska, která posíláme zodpovědným orgánům či institucím, každý měsíc pořádáme besedy k naléhavým problémům, kam zveme jak státní představitele za tu kterou oblast, tak i experty a představitele nevládních organizací (v takovém rozsahu je žádná jiná environmentální nevládní organizace v Praze neorganizuje). Plánujeme některé přípravné akce k světové konferenci Rio +20 i za účasti dalších nevládních organizací. Jednali jsme s Informačním centrem OSN, s kterým bychom na tomto tématu chtěli spolupracovat. Nyní se též snažíme o vytvoření sítě nevládních organizací, zabývajících se udržitelností ze všech třech pilířů-environmentálního, hospodářského a sociálního.

V čem vidíte největší hrozbu pro českou ochranu životního prostředí?
Myslím si, že největší hrozbou je člověk sám. Člověk během svého dlouhého vývoje, začal přírodu přetvářet. Toto přetváření postupně vrostlo jako základní princip i do našeho myšlenkového světa, a tudíž pro nás má často vyšší hodnotu právě toto přetváření, než ochrana stávající přírody. Není to samozřejmě vlastnost typická pro všechny lidi, ale u mnoha z nich je to stále velká psychologická bariéra k ochraně životního prostředí.
Na tuto myšlenku mne kdysi přivedl Ivan Dejmal, který původně vystudoval zahradnictví. Když mu nabídli, že by měl vést Ústav ochrany přírody, tak se mi jako kamarádu a tehdejšímu kolegovi, svěřil: „Víš, u mě je trochu problém, že já jsem tu přírodu jako zahradník spíše přetvářel. Teď bych měl šéfovat ústavu, který by měl přírodu chránit jako takovou“. Ivan byl samozřejmě hodně nad věcí, a dokázal tuto vlastnost v sobě potlačit. Přesto existuje jedna situace, kdy to v sobě nepotlačil. Uvědomil jsem si to u jeho postoje k ochraně šumavského národního parku, kde podporoval určité zásahy. Bohužel, tehdejší ministr Kužvart dal na názory jinak velmi moudrého člověka, a v tomto případě jej poslechl. Myslím si, že jeho názor na věc byl ovlivněný právě díky zmíněnému psychologickému základu. Věřím, že kdyby dnes viděl například vývoj v Evropě směřující k ochraně posledních zbytků divočiny, tak by svůj náhled pozměnil.
Ve své praxi si často uvědomuji tuto lidskou vlastnost, a to například při diskuzích s lesníky, kteří žijí a pracují s přírodou. Bohužel právě pro ně je často typický přístup, který chce přírodu předělávat. Stav společnosti, v které je tento přístup běžný a většinový, se mění pouze pomalu.

Když jsme otevřeli téma Národního parku Šumava, zeptám se, zda jste zastáncem bezzásahovosti či zásahů.
U mě samozřejmě všichni předpokládají, že budu na straně bezzásahovosti. Otázka by však měla znít, kde má být zásahovost a kde bezzásahovost. Kolegy s Hnutí Duha velmi podporuji a sám jsem jim letos pomáhal s diskuzí s veřejností v informačním stánku u pramenů Vltavy. Je nicméně potřeba se podívat na vývoj území v minulosti. V těch částech, kde byly původní smrkové lesy - horské smrkové lesy v horních částech území, tam je správné nezasahovat, protože tomu stanovištně odpovídají. V dolních partiích, kde původní lesy byly bukové a jedlové, došlo k velké přeměně na smrkové lesy. Jsou tam pouze zbytky bučin, a tam přiznávám lesníkům, že je potřeba citlivým způsobem směřovat k tomu, aby se zde les dostal co nejblíže k předchozímu stavu. Jinými slovy lze říct, že nahoře je to jasné, dole je to složitější.
Největší problém vidím v tom, že se celé téma obvykle prezentuje tak, že jsou zde pouze zastánci zásahů nebo bezzásahovosti. Kolegové z Hnutí Duha jsou obviňováni, že chtějí bezzásahovost všude. Avšak tak tomu není, je jim jasné, že velmi pozměněné lesy v nižších partiích je potřebné přírodě blízkými způsoby přeměňovat na původní skladbu. Protistraně je přisuzováno, že chtějí všude zásah. Pravda však je, že moudřejší z té protistrany uznávají, že by se v horních částech zasahovat nemělo. Zdá se mi také, že je v České republice poskytován příliš malý prostor pro širokou veřejnou diskuzi. Veřejné diskuze a debaty, kde by obě strany veřejně vystupovaly, jsou málo časté a například v televizi neviditelné.
Vzpomínám, že když jsem žil kdysi v Bratislavě, díval jsem se na vídeňskou televizi. V Rakousku probíhaly velké spory ohledně stavby atomové elektrárny a přehrady a hydroelektrárny na Dunaji. Oproti současné situaci na Šumavě, tam však debata probíhala také v televizi. Svůj prostor, zde dostaly obě strany a vystupovaly velmi kvalifikovaně. Díky odborným argumentům se veřejnost nakonec přiklonila na stranu argumentů proti využívání atomové energie (proběhlo tam lidové referendum). Dodnes tam atomovou elektrárnu nemají v provozu, přestože ji atomová lobby stihla mezitím postavit. Jiným příkladem může být kauza kolem kácení lužního lesa kvůli výstavbě přehrady na Dunaji. Rakouští ochránci přírody v rámci protestu proti kácení blokovali těžbu přímo v lužních lesích, kde před vánocemi stanovalo dokonce několik tisíc ochránců přírody (my jsme se na ně tehdy zpoza železné opony jen mohli dívat z Děvínské Kobyly). Zasahovalo tam speciální komando Delta, ovšem na rozdíl od naší televize, tamní televize tento tvrdý zásah přenášela, a to vedlo k takovému veřejnému pobouření, že plánovaná výstavba přehrady byla zastavena. Dnes mají na tomto území národní park Donau - Auen, úžasné území lužních lesů a ramen Dunaje (zatímco u nás nejsme stavu prosadit vznik byť jen CHKO na soutoku řeky Moravy a Dyje).

Kdyby se letos znovu blokovalo kácení na Šumavě, přijel byste podpořit občanský protest?
Asi ano. Nebudu sice jako už postarší člověk vyhledávat konflikty s policií, těch jsem si užil dost za minulého režimu, ale určitě bych se zapojil stejně jako tento rok.

Je něco, co se v ČR za posledních dvacet let povedlo v oblasti ochrany přírody či šířeji životního prostředí?
Ochrana přírody má za úkol chránit nejcennější hodnoty přírody, kam patří například biodiverzita. Z pohledu biodiverzity je jasné, že tohoto výsledku se nám zatím dosáhnout nepodařilo a její pokles a ztráta se nezastavila. Na druhé straně, když se podíváme na ochranu životního prostředí, je tady celá řada věcí, které se povedly.
Za těch 20 let je tady vidět obrovský pokrok v tom, že jsme vybudovali celý systém ochrany přírody, chráněná území, instituce, které je chrání, přijali jsme kvalitní zákon (horší však je to s jeho prosazováním). Navíc se velmi změnilo i chování a znalosti široké veřejnosti ve srovnání se zavedenými názory a chováním před revolucí. Když jsem byl na pramenech Vltavy a diskutoval jsem s veřejností, bylo patrné, že spousta lidí chápe, že když je nějaká část národního parku chráněná jako I. zóna, tak se chránit musí, ať už to například znamená to, že tam turisté nemají přístup.
Tento pokrok tady je, ale nelze říci, že se jedná o radikální změnu. Každá oblast ochrany životního prostředí má dvě strany mince. Je trochu ironie, že v období, kdy se vyskytly smogové situace, řeknu, že došlo v ochraně ovzduší k pokroku. Tento pokrok se však týkal pouze některých látek v ovzduší, na které jsme se zaměřili po rozpadu minulého režimu. Bohužel se ale ukázalo, že jsou zde i další problémy, které státní správa nezachytila, protože dobře nevyhodnotila situaci, respektive na ní byl vyvíjený tlak zájmových skupin s pomocí politiků. To například vedlo a vede i ke stále trvajícímu problému čistoty ovzduší na Ostravsku.
V odpadovém hospodářství je to stejné. Úspěšně jsme začali třídit odpad, uzavřeli jsme černé skládky, kterých bylo za dob minulých několik tisíc. Není ale vyřešené vše a stále máme značné problémy s organickým materiálem a nebezpečnými odpady, nemluvě o předcházení vzniku odpadů.
Co se týče ochrany vod, na jedné straně se zlepšila čistota vod v řekách. Koneckonců to, že může být plovárna na Vltavě, je určitým indikátorem. Na druhé straně pořád je ještě polovina našich toků nevhodná pro život vodních živočichů. Vznikly také problémy s využíváním nových chemických látek, jako jsou například hormonální disruptory.
Vůbec zamoření našeho prostředí, včetně potravních řetězců chemickými látkami je velkým problémem.
Jak by řekli Angličané, to všechno jsou nové výzvy, kterým se musíme postavit.

Dlouhodobě se věnujete problematice udržitelného životního stylu. Mohl byste zhodnotit, jak si v této oblasti vedeme?
V této oblasti jsme se před 20 lety domnívali, že je před námi zářná část naší budoucnosti. Uskutečnila se konference v Rio de Janiero a my věřili, že se jedná o určité celosvětové nasměrování. Avšak po dvaceti letech je vidět, že nasměrování předními státníky světa někdy nestačí. Rozhodnutí na úrovni „hlav států“ dlouho trvá. Udržitelnost je navíc velmi komplexní téma, které se týká velkých systémových změn. Začlenění této myšlenky do fungování státu je běh na dlouhou trať a bohužel může během tohoto běhu dojít ke značným výkyvům či dokonce obratům k cestě zpět. Současná situace v naší zemi tomu výrazně nasvědčuje. Dochází zde k renesanci starých postupů.
Která země takové problémy nemá a je u ní naopak tento proces rychlejší a efektivnější?
Změna v přístupu je patrná dlouhodobě ve Skandinávských státech či Holandsku. Jsou tu také státy, které zkoušejí úplně jinou cestou. Například Bhútán, který je ale dosti daleko a raději bych ho ještě nedával za příklad. Měří tam lidské štěstí a ne HDP, což může být jedna z cest, jak to udělat jinak a dojít stejného cíle. Je však otázka, zda se dokážou ubránit tlaku vnějšího světa.
Pokud se jedná o udržitelnost, zmiňoval jste tady zejména legislativní změny. Věříte, že by mohla být efektivní výchova k trvale udržitelnému způsobu života?
Samozřejmě zásadní je právě myšlení a chování člověka. Pokud člověk nezmění vzorce chování, tak ke změně nedojde. Emilka Strejčková toto propagovala a zdůrazňovala, že je nutné začít u těch nejmenších dětí. Je pravda, že když to porovnávám s environmentální oblastí, která však často zahrnuje i udržitelný život, tak můžeme říci, že určitě došlo k velkému posunu. Například generace mého syna už se v některých oblastech chová podle trendů udržitelnosti, aniž by nad tím výrazněji přemýšlela. Pokud se někdo choval podle zásad udržitelnosti v době mého mládí, tak často velmi vybočoval, dalo by se říct, že byl na docela malém ostrůvku pozitivní deviace.
Tento posun je viditelný, právě díky tomu, že od sedmdesátých let je u nás ohromná tradice environmetální výchovy. Podpořen je také existujícími dokumenty například Strategií výchovy k udržitelnému rozvoji, které definují postoj států Evropské unie a Evropské hospodářské komise OSN. Nyní bude záležet na postoji Ministerstva školství k těmto tématům (byť už obdobnou strategii též – zatím na papíře- máme). Pokud by se podařilo takovouto výchovu prosadit do škol, nebyly by výsledky viditelné hned, ale až za několik generací. Máme však určitou výhodu v tom, že máme velké množství environmentálních pedagogů, kteří tématem velmi žijí a posouvají jej dopředu.

Co v sobě vlastně obsahuje myšlenka udržitelného rozvoje?
Problémem je slovo rozvoj, a to je také důvod, proč se naše organizace jmenuje Společnost pro trvale udržitelný život. Bohužel ten rozvoj je zvláště ekonomy chápaný kvantitativně. My si naopak myslíme, že je důležitější kvalitativní růst či vývoj. Pokud rozvoj a růst budou chápané pouze kvantitativně, tak se této myšlenky může snadno zneužívat. Stala se z toho bohužel často bezobsažná fráze. A navíc je naprosto nemyslitelné, aby kvantitativní růst pokračoval donekonečna, to odporuje všem lidským zkušenostem žití na ohraničeném prostoru Země. Co může vzrůstat, rozvíjet se, je kvalita života. Naopak ti, kteří udržitelnost skutečně vzali za svou, tento koncept rozvinuli natolik, že máme dnes metody, které vedou k opravdové udržitelnosti. Celé to hnutí místních Agend 21 je na místní úrovni úžasná věc. Pracuje se s měřítky, která berou v potaz i další rozvoj obcí, tak aby se obec rozvíjela udržitelně, a aby budoucí generace mohly zdravě žít. Obdobně nadějné jsou např. aktivity společenské odpovědnosti firem apod.
Ještě bych rád upozornil na to, že máme velmi progresivně definován udržitelný rozvoj v našem zákoně o životním prostředí- dík tehdejšímu ministru Josefu Vavrouškovi už z roku 1992. Zatímco v Brundtlandové definici se uvádí, že udržitelný rozvoj je zodpovědný vůči budoucím generacím, v našem zákoně je ještě další nezbytná podmínka udržitelného rozvoje-nesnižování rozmanitosti přírody a zachování přirozených funkcí ekosystémů.