Ivan Rynda k současné ochraně přírody

PhDr. Ivan Rynda (* 6. února 1953, Praha) je sociální a kulturní ekolog, vysokoškolský pedagog a politik. Vystudoval na pražské Univerzitě Karlově český jazyk a filozofii. V letech roce 1992 až 1994 byl poradcem ministra zemědělství. V letech 1992 až 1996 byl zástupcem ředitele Centra Univerzity Karlovy pro otázky životního prostředí. Od roku 2001 působí jako vedoucí Katedry sociální a kulturní ekologie na Fakultě humanitních studií UK v Praze, přednáší však také na řadě jiných vysokých škol. Zabývá se zejména udržitelným rozvojem, ekonomikou a právem životního prostředí, globálními civilizačními problémy či vztahem médií a ekologie.V roce 2002 získal Cenu Josefa Vavrouška vyhlašovanou Nadací Charty 77.

Ivan Rynda ke kácení na Šumavě

"Šumava jako každé chráněné území nebo národní park trpí střetem celé řady zájmů. To tak bylo a je ve všech národních parcích. Ale protože je Šumava veliká, protože je turisticky hodně navštěvovaná a protože je velmi cenná i z ryze ekonomického hlediska, tedy z hlediska možné těžby dřeva, je Šumava v této chvíli kontroverznější než kterékoliv jiné území v České republice. Tenhle konflikt musíme nějak vyřešit s tím, že musíme slyšet všechny strany, ale hlavně způsobem, který bude opravdu trvalý, způsobem, který jasně stanoví pravidla hry a bude ta pravidla dlouhodobě dodržovat. A tady je základní a klíčová vina politiků, všech politických garnitur od roku 1991 až po současnost, protože všichni ti politikové, včetně většiny ministrů životního prostředí byli příliš bojácní na to než aby zaujali zásadní postoj k tomu, co se na Šumavě má a nemá dělat. Tvrdím, že vina politiků na stavu, v jakém Šumava dnes je a na její rozhádanosti, je ta vina největší. Ekonomické zájmy jsou na Šumavě naprosto legitimní, ale tady by zas měli pochopit jak lesníci, tak obyvatelé místních obcí, že na Šumavě prostě není možné, že není dovoleno vydělávat si těžbou dřeva, protože je to národní park. To je základ. A pokud se s tím nesmíří ať se, je mi to líto, opravdu odstěhují. Bohužel s novým vedením národního parku jsem nabil obavy ze tří možných nebezpečí. Já jsem dřívější správy národního parku nepodezíral ze zlých úmyslů, současnou správu už ze zlých úmyslů podezírám. Ta nebezpečí jsou na 3 úrovních.

Na 1. úrovni je to dobrá víra v ochranu přírody a snaha přírodu opravdu chránit, ale bohužel snaha, která může být prováděna velmi neodborně, velmi nekvalifikovaně a nediferencovaně. Tedy tak, že se bude nedostatečně rozlišovat mezi jednotlivými zónami národního parku

- mezi 1. zónou a bezzásadovým režimem, mezi 1. zónou a aktivním managementem, který, jak vysvětluji, se může v 1. zóně nebo rozhodně ve 2. zóně provádět. To je první rovina obav - obavy z neodborné ochrany přírody. Druhá rovina je, že se příliš upřednostní práva starostů, práva obcí a práva rozvoje, řekněme v podobě trvale udržitelného rozvoje, oproti ochraně přírody. Že snaha o to, aby turismus a hospodářské využívání Šumavy, že tato snaha převládne. Toho se bojím hodně a myslím si, že je to naprosto zřetelné v těch postojích právě těch šumavských starostů. A třetí obava, kterou jsem nikdy předtím neměl, spočívá v tom, že jsme svědky velmi zákeřného postupného vybydlování Šumavy ve prospěch ryze ekonomického profitu, že tam hrozí zábor území, že tam hrozí velkoplošná těžba dřeva, že hrozí stavba disneylandů, stavba apartmánů, stavba nových sjezdovek v těch nejcennějších pasážích Šumavy jen a jen pro kšeft. A to tady nikdy dřív nebylo, to přichází skutečně až s novou správou národního parku."