Marek Orko Vácha o situaci na Šumavě

Mgr. Marek Orko Vácha, Ph.D. (* 1966, Brno) je kněz, teolog, spisovatel. Vystudoval na Přírodovědecké fakultě Masarykovy univerzity obor molekulární biologie a genetika, teologii studoval v Olomouci a v Bruselu. Na Biskupském gymnáziu v Brně učí biologii a náboženství, je přednostou Ústavu etiky na 3. lékařské fakultě Karlovy univerzity a na Fakultě sociálních studií v Brně vede seminář zaměřený na vztah křesťanství a ekologie. Je administrátorem ve farnosti Lechovice u Znojma a působí jako farní vikář ve studentské farnosti u Nejsv. Salvátora v Praze. Publikuje v řadě odborných i populárních periodik, zabývá se tématy evoluční biologie a lékařské i environmentální etiky. Mezi jeho knihy patří Poslední země: Antarktida, Návrat ke stromu života: Evoluce a křesťanství a Modlitba argentinských nocí. V letech 1997 a 2000 se účastnil dvou výprav na Antarktidu. V roce 2002 žil šest měsíců v trapistickém klášteře Sept-Fons ve Francii.

Marek Orko Vácha ke kácení na Šumavě

„Je to snad už dva roky, co jsem byl pozván na velmi podivuhodnou přednášku na německou stranu Šumavy, do Bavorského lesa. Následující den byla pro mě neobyčejně zajímavá exkurze, protože jsme se šli podívat do té tzv. bezzásadové zóny, kde německá strana uvedla v život dosti zajímavý koncept toho, že tu přírodu skutečně nechávají být – jakási snaha o takový středoevropský Yellowstone, jestli to takhle můžu říct. Ten ekonomický argument proč bychom to neměli dělat, ten byl naprosto jasný, protože jsme chodili kolem stromů, které ještě stály nebo právě spadly díky kůrovci a ekonom by jistě na místě těch padlých stromů viděl svazečky bankovek. Kůrovec ničí jen to lýko kolem toho, dřevo stačilo jenom stáhnout, pořezat a prodat. A přesto se německá strana pustila do svým způsobem odvážného experimentu a to je to, že to tam nechala ležet. Ten důvod proč by to tak mělo být byl podle mého názoru neméně logický, spočíval v tom, že jsme na vlastní oči viděli, jak se ten les obnovuje a to od malých semenáčků až po takové ty polodospělé, polovzrostlé smrky. Náš průvodce nám velmi zasvěceně připomínal, že pokud máme les stejného stáří, to znamená les, který nějak uměle vysadíme, tak ten les jaksi roste a všechny stromy jsou stejně vysoké a stejně staré. Když potom přijde kůrovec, tak to zlikviduje všechno. Zatímco pokud ten les se nějak přirozeně obnovuje, tak ty kalamity přichází a odchází v určité periodicitě, naprosto nezávisle na člověku a pokud ten les je takto přirozeně rostlý, tak prý ten kůrovec nikdy nezasáhne všechny ty stromy a je schopen s tím lesem nějak koexistovat. Je možná strašně důležitá myšlenka, že každý ekosystém – ta Šumava je tímto naprosto typická – že v tom ekosystému čas běží úplně jiným tempem než tady v Praze. My uděláme nějaké rozhodnutí a to jestli to rozhodnutí bylo dobré nebo špatné se ukáže nejdřív za 40, za 50 roků. To znamená, že z pohledu té krajiny, z pohledu těch hor, z pohledu těch kopců se ministři a řiditelé a jejich různá protichůdná rozhodnutí mění jak nějaké zrychlené postavičky na Staroměstském orloji. Pokud bude ta koncepce taková jako je v současnosti, to znamená různí ministři, různé lobbistické skupiny a různí ředitelé tam budou přinášet různé koncepce, pak je téměř jisté, že to jejich rozhodnutí bude ve finále špatné. Šumava je pro mě určitou paradigmatickou zemí ještě z jednoho důvodu. Kdysi, když mi bylo 19, 20 roků, jsem byl ještě hodně malý chlapec, tak si vzpomínám, že jsem jednou byl sám tady v těchhle kopcích a sledoval mě tam nějaký ochránce přírody, dával pozor jestli sejdu z označené stezky a když jsem sešel, tak hned se za mnou hnal, aby mně nějak domluvil či pokutoval apod. Shodou okolností to bylo přesně to místo, na kterém se mnohem později, v té první vlně kácení, potom to celý vykácelo. Tehdy je ten mladý člověk tak citlivý, že jsem si od té doby říkal, že už nebudu respektovat žádná pravidla, která se týkají biochování v přírodě nebo stanování nebo podobně, protože najednou si člověk uvědomí absurditu celé věci, že tam, kde se dříve pokutoval ten jeden neopatrný krok z cesty, tak tam potom vjede ta těžká technika celé to zlikviduje. Naneštěstí mé pracovní povinnosti brání v tom, abych sám na Šumavu vyrazil, ale myslím, že pokud má fungovat občanská společnost, tak se má projevovat právě tady tímto způsobem, kdy v situaci, kdy panuje nedůvěra vůči příslušným úředníkům a vládním úředníkům apod., tak projev toho, co se děje na Šumavě je projev, který je hodný obdivu a řekl bych, že to je nejryzejší, nejupřímnější projev občanské společnosti a konec konců kázeň a řekněme zdvořilost těch ekologických aktivistů je bezděčným svědectvím toho, že v našem státě ještě existují lidé, kterým o něco jde a kteří neváhají obětovat svůj čas a svůj prostor, své finance proto, aby zdarma posloužili dobré věci.“